Na první kontroly vyrazili Monika s Kubou V. na hřebenu Juračka, v lokalitách které nazýváme “Špirutky” . Čtyři nevelké štoly nejsou na kontrolu netopýrů příliš složité, na sestup do jedné z nich potřeba desetimetrové lano. Sčítání netopýrů není jediný cíl. Do dolů lidé naházeli haldy odpadků a se snaží Monika s Kubou vytahat na povrch. Jenže v jedné z lokalit je taková halda všeho možného, že na vytažení bude třeba pevné vaky a zvláštní akci.

Budeme mít co vytahovat

Vstup do jedné z lokalit je zarostlý náletovou vegetací a tu také stačili odstranit. A nejen to, Kuba vyzbrojen patřičným nářadím stihl opravit uzávěry na dvou lokalitách.

Vstup zarostlý vegetací

Monika s Romanem nálet zlikvidovali

The post Zimoviště netopýrů nestačí jen sledovat, ale také chránit. appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Pátek 23. ledna

Monika vede velkou skupinu do dolu nedaleko Bílé holubice. Přidali i naši kamarádi z krasu. Dnes jen seznámení s lokalitou, neboť chceme důl přemapovat, když mapa z roku 1999 zahrnuje pouze dolní patro a i to se stále mění, neboť chodby se stále propadají. A co večer? Program je jasný, když majitel Bílé holubice nám připravil 4  bečky.

Sobota 24. ledna

Postupně se do Zálužné sjíždějí skoro všichni členové ORCUSu. Jen ti nemocní a hlídači dětí zůstali nuceně doma. Cíle jsou jasné – kontroly stavu netopýrů v našich lokalitách.  První skupinu do dolů v údolí potoka Horník vede Jirka a s ním Marcela a Ondra. Některá vstupní dvířka jsou řádně zaledněná a bylo nutné uvolnit krumpáčkem a okolí trochu odkopat. Ve vstupní chodbě se opět nachází květináče a nějaké sáčky, což Ondru, který zde veškerý nepořádek před několika lety odklidil, docela, slušně řečeno, rozladilo. A jelikož jsme tyto tři štoly zvládli rychle.

Větší skupina mířila do významnějšího a mnohem většího zimovišťě netopýrů nad řekou Moravice. To je hodně rozsáhlé, tak měli všichni co dělat. Pepa, Pavel (toho vidíme po roce) Kuba, Jaryn, Roman a Roman st., Vojta a Vašek. Netopýři jsou tady i ve výše položených komorách, kde se musí vylézt komíny v základce. Toho se ujali lezci Kuba a Jaryn. Po kontrole spodních pater se dělíme a na horní patra vyráží Kuba, Jaryn, Pavel, Roman a Vojta. A nejen na kontrolu. Dolů s horních pater se musí sestupovat nepříjemným lomeným komínem, vysokým tak 15 m. Abychom učinili sestup bezpečným, rozhodujeme se nad komínem naistalovat kotvící bod s lanem.

Instalace kotvícího bodu nad komínem

Sestup komínem

Velkou skupinu vede Roman K., do dalšího významného zimoště u obce Čermná ve Slezsku. Dolů se musí 15m hlubokou vertikálou, ale do ní  Roman hází dvě lana, tak vše jde rychle. A na III patro se jdou podívat i naši hosté z Krasu. Z části zatopené chodby v břidlicové základce jsou unikátní. Jen škoda, že v kdysi nejvýznamnějším zimovišti netopýrů černých, je jich dnes jen pár kusů. Pro kluky možná štěstí, neboť v minulosti kontrolovat základku, kde byli barbastelly schované, znamenalo 8 hodin v podzemí. To by dnes ani nestihli večeři.

Sestup na II patro

Leny si vybírá hlavně baby a jde mapovat lokalitu, kterou si včera pouze prohlíželi. S ním Jana, Míša, Krista… Vloni byly komíny na vyšší patra vystrojeny lany (díky kamarádům z krasu, kteří do komínů navrtali  desítky nýtů, vylezli na patra a lana tam nechali). Ale i tak se musí vystoupit desítky metrů do horních pater, což některým dělá problém.

Do lokalit zimovišť netopýrů v údolí Čermenského mlýna vede akci Petr a s ním  Honza a Libor, Terka a Franta.  Prvním překvapením bylo, že barbastelly z klastrů nad vodní hladinou zmizely úplně, byly jen jednotlivě na stěnách, stropech a v puklinách. Během počítání Terka s Františkem měřili geologickým kompasem pro Lenyho výzkumy sklony vrstev hornin.

Do další  nedaleká lokality jsou zapotřebí broďáky. Ale  ne všichni měli broďáky. První šel jen gumákách Petr a prošel. Terka trochu nabrala, Honza prošel, ostatní měli broďáky své, nebo půjčené. Při zpáteční cestě ale všichni “gumákoví” nabrali vrchem a vodu doslova vylévali… naštěstí k autu to nebylo daleko a náladu všem zvedla kačena v Saigonu, kde jsme se potkali s ostatními skupinami.

Sobotní večer pak už patřil výročce. A nejen povinný program, také  přednášky o loňských expedicích, výklad a testy z bezpečnosti v jeskyních, kvíz o našich jeskyních  a činnosti ORCUSu… a také díky Vojtovi kytara se zpěvy. A hlavně veliké gratulace Bobkovi, neb slavil své padesátiny a k tomu mu Láďa napekl opravdu super speciální dorty. 

Když bobek slaví “padesátiny”

Sám autor skvělých dortů

A ti nejaktivnější byli oceněni hodnotnými cenami. Jako třeba Leny, který obdržel nesmrtelnou důlní lampou.

V neděli pokračujeme v kontrolách našich lokalit. Jenže to nebylo tak jednoduché. V noci pršelo a na zemi to mrzlo. Cesty, chodníky pokryl tak centimetr ledu. Odvážný Kuba chtěl odjet, ale jeho Octavia skončila 200 m od penzionu. K dolům jsme velmi opatrně vyrazili pěšky. Leny vedl opět mapovací skupinu  a Pepa s Pavlem, Jarynem a Vaškem zamířili na III patra, do našeho největšího zimoviště netopýra černého, zatím co Monika s kamarády z krasu na horní patra. A opět jich bylo skoro 2000. Samozřejmě nejvíce netopýrů černých. A třetí patro je po mrazivých dnes pěkně zaledněné a teplota je okolo +2⁰C, což netopýrům černým vyhovuje.

Sestup na II patro zimoviště

Sestup na střední patra lokality

Zaledněné III patro

Základku bohužel barbastelly opustily, a byly jich zde stovky

Za touto deskou bývá až 200 barbastell.       

Leny se svým babským mapovacím družstvem opět vyrazili  dokončit mapování. S ním Petr, Jirka … Ale většina se tam spíše šla podívat. Mapovalo se na horních patrech a tak opět přišla vhod technika SRT

The post Když “výročka” trvá 3 dny appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

The post Na kontrolu netopýrů v Cyrilce appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

A jak to probíhalo? Monika, Roman a Kuba začali ve štolách nad Zlatými horami, zvláště v Měděném dole, kde povodeň na podzim roku 2024 zcela sutí a kameny ucpala původní hlavní vstup a ve kterém jsme v loňském roce vystrojili horní šachtici. První kladné zjištění bylo, že speciální nainstalované žebříky jsou na místě. Jen netopýrů nebylo mnoho. Asi si na horní vstup ještě nezvykli.

Chudáka Kubu nahnala Monika do vody

S nimi vyrazili na Příčný vrch další skupina Jirka, Kuba a Marcela. Ani oni to neměli jednoduché. Některé vstupy byly totiž zamrzlé.

Dnes se pokračovala. Monika, Roman a Kuba bojovali se sněhem na svazích Kněhyně. A bylo ho hodně. Ale to nebyla Monika, aby všechny hnala vzhůru. V Kněhyni tentokráte byly počty netopýrů a hlavně vrápenců vysoké.

Hlavně žádného neshodit

Poslední skupina Pepa, Petr, Honza, Kuba, Alena a ztracený syn Pavel (který si přivezl podporu Jarku s vnuky) vyrazili na kontrolu do dolu Nový svět- neboli Flascharova dolu. Kontrola se tam dělá dobře, neboť Alena část dolu učinila hodně pohodlným. Ale vzdálené části, tam se proplazit, už tak jednoduché není. Ale bloky břidlice visící se stropu vydržely. 

Ztracený syn se našel

Místy strop jen visí

A hned další den Monika a Kuba V. vyrazili na Obdrášovky. Nejen spočítat netopýry, ale také po dlouhé době jeskyni uzavřít. Těžkou traverzu nakonec vynesl až k jeskyni Kuba.

Kuba a traverza

The post Jak jinak začít rok, než kontrolami zimovišť netopýrů appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Když nastupuje nejmladší generace

Tady vloni byly pouze 4 kusy

The post Na Vánoce i na Silvestra za netopýry. appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Improvizovaný prolog

Po letecké přepravě z Prahy do Tromsø jsme se měli zapůjčeným automobilem obratem přesunout do Kvernmoenského krasu a při krátkém výstupu do údolí se měly zaručeně dostavit první velké objevy. Tak hovořily letecké snímky. Teorie se ale rozpadla hned u zavazadlového pásu, na který Lenyho krosna prostě nevyjela. A tak mezitím co se ostatní účastníci expedice Martin, Franta, Terka a Krista zdraví s portugalským účastníkem Tomásem, který už den táboří v letištní hale, Leny zjišťuje, že jeho zavazadlo odcestovalo do Paříže. Jen smutně koukáme na cáry deště, který prostor tromského ostrova ovládl. Martin alespoň dováží půjčené šestimístné auto, avšak brzy zjišťujeme, že do rakve na střeše zateklo a je plná vody. Navíc se do auta nemáme šanci vměstnat. Snad hodinu skládáme pečlivě veškerá zavazadla dovnitř tak, abychom natlačení jeden na druhého mohli alespoň dýchat. Krista sedí zavalena batohy snad až v kufru. Leny si objednává hotel a zbytek výpravy táboří za městem v chladu, dešti a mlze. Start není dobrý, a tak Tatranský čaj připravený pro chvíle nouze padl.

Ráno zjišťujeme, že zavazadlo stále nedorazilo, a tak s přispěním slunečného počasí volíme pěší výstup údolím Tromsdalen na 1238 m vysoký Tromsdalstinden. Poslední metry výstupu už jdeme v čerstvém sněhu a užíváme si výhledy na město s nejsevernější univerzitou a nejsevernějším pivovarem na světě. Ale kde je Lenyho zavazadlo? V Kodani. Takže Lenyho zase zavést do hotelu a ostatní šup zpátky do stanu. A opět krajinu pohltil chlad a déšť.

Až třetí den po příletu je konečně batoh tady a my vyrážíme na 230 km dlouhou cestu do Narviku, kde musíme získat klíče od horských srubů. Cestou nadále prší a hladiny řek se začínají povážlivě zvedat.

Míjíme skalní palisády, objíždíme táhlé fjordy vnořené do ledovcových trogů a provozujeme nejrůznější primitivní zábavu. V Narviku nakupujeme zásoby potravin a vyrážíme do údolí Vassdalen, kde kousek od příliš hlasitých vodopádů Gambergfossen rozbíjíme stany. Opět ale prší a řekou Vassdalselva se řítí kalný příval. Leny večer jede zpět do Narviku převzít lana a kotevní materiál, který jsme nechali poslat do Norska už v předstihu. Mrtvá schránka zafungovala a po otevření nehlídané plně vybavené garáže je vak ve správných rukách.

Hlavní lokality zmíněné v textu.

Ráno vystupujeme po udržované lesnické cestě nad jezero Litlebalakvatnet, kde se v překrásné kotlině propadá do neznámého jeskynního systému řeka Kopparfjellelva. Ponorem se v minulosti nedařilo proniknout vícero speleologickým skupinám, včetně našich předchůdců z Orcusu (Wagner, 1997). Naše taktika je jiná. Nesnažíme se lézt do beznadějně zasuceného hltače, ale cíleně prohledáváme v širším okolí propady, které jsme vytipovali analýzou digitálního modelu reliéfu. Obešli jsme více než 30 takových indikací. Terka a Martin nacházejí drobné jeskyně, do jejichž mapování se nikomu nechce. Všechno je totiž po propršených dnech mokré a jen průchod tundrou zajistil mokré boty do dalších dní. Dva boční ponory slibují plazení se vodou a bahnem, a tak to vzdáváme. Přesouváme se zpátky nad jezero, kde objevujeme otvor do menší jeskyně. Leny s Martinem, Tomásem a Kristou se vydávají ještě náročnými svahy k vývěru celého systému Holelva. Masivní proudy vody prýští ze skály přímo na skalnaté svahy údolí Vassdalen. Neuvěřitelnou podívanou zakončuje objev slibné jeskyně představující výše položené povodňové patro vývěru. Prolézáme narychlo vstupní část, ale brzy narážíme na vodou protékané trubice a vysoký vodní stav vystavil pokračování průzkumu červenou. Na dokumentaci stejně nemáme čas a vracíme se strmými zarostlými srázy do tábora. 

Údolí řeky Kopparfjellelva těsně před ponorem (foto J. Lenart).

Míjíme skalní palisády, objíždíme táhlé fjordy vnořené do ledovcových trogů a provozujeme nejrůznější primitivní zábavu. V Narviku nakupujeme zásoby potravin a vyrážíme do údolí Vassdalen, kde kousek od příliš hlasitých vodopádů Gambergfossen rozbíjíme stany. Opět ale prší a řekou Vassdalselva se řítí kalný příval. Leny večer jede zpět do Narviku převzít lana a kotevní materiál, který jsme nechali poslat do Norska už v předstihu. Mrtvá schránka zafungovala a po otevření nehlídané plně vybavené garáže je vak ve správných rukách.

Ráno vystupujeme po udržované lesnické cestě nad jezero Litlebalakvatnet, kde se v překrásné kotlině propadá do neznámého jeskynního systému řeka Kopparfjellelva. Ponorem se v minulosti nedařilo proniknout vícero speleologickým skupinám, včetně našich předchůdců z Orcusu (Wagner, 1997). Naše taktika je jiná. Nesnažíme se lézt do beznadějně zasuceného hltače, ale cíleně prohledáváme v širším okolí propady, které jsme vytipovali analýzou digitálního modelu reliéfu. Obešli jsme více než 30 takových indikací. Terka a Martin nacházejí drobné jeskyně, do jejichž mapování se nikomu nechce. Všechno je totiž po propršených dnech mokré a jen průchod tundrou zajistil mokré boty do dalších dní. Dva boční ponory slibují plazení se vodou a bahnem, a tak to vzdáváme. Přesouváme se zpátky nad jezero, kde objevujeme otvor do menší jeskyně. Leny s Martinem, Tomásem a Kristou se vydávají ještě náročnými svahy k vývěru celého systému Holelva. Masivní proudy vody prýští ze skály přímo na skalnaté svahy údolí Vassdalen. Neuvěřitelnou podívanou zakončuje objev slibné jeskyně představující výše položené povodňové patro vývěru. Prolézáme narychlo vstupní část, ale brzy narážíme na vodou protékané trubice a vysoký vodní stav vystavil pokračování průzkumu červenou. Na dokumentaci stejně nemáme čas a vracíme se strmými zarostlými srázy do tábora. 

Vývěrová řeka Holelva s vodopády (foto J. Lenart).

Vodní peklo v ponoru Leigasvatnet

Následující tři noci máme trávit ve srubu Slottet v údolí Grasdalen. Tam je potřeba vystoupat 250 m na 8 km dlouhé trase. Cestou míjíme památník 16 norským vojákům, kteří zde v roce 1986 zahynuli v lavině, nebo monumentální vodopád Storfosen, který se už z daleka projevuje neuvěřitelným řevem. Nechápeme, jak přímo v jeho blízkosti mohli tábořit členové expedice Troms 1996 (Wagner, 1997). Odpoledne se objevujeme za horizontem údolí Grasdalen a před námi se znenadání vyloupne červený srub Slottet na břehu jezera Grasvatnet. Osidlujeme jej. Z předsíně, kde se seká dřevo, se vstupuje do kuchyně s kamny a plynovým vařičem, z ní pak do pokoje. Ze všech oken jsou kouzelné výhledy na okolní svahy brázděné dříve mohutnými ledovci.

Ráno se probouzíme do větrného dne. Naším cílem je exkurze do ponoru Læigasvatn, což je velká jeskyně, skrz kterou říčka vytékající z 2,5 km dlouhého a 1 km širokého jezera Stor-Leigastvatnet mizí v neznámých sifonech. Byla zmapována dokonce několikrát (např. Noguès, 2005), ale žádné výpravě se nepodařilo sifony překonat. Neočekáváme, že by se nám to při současných vodních stavech podařilo, ale opět máme vytipováno několik potenciálních bočních vstupů. Ty jsou však marné, a tak jdeme do hlavní jeskyně na exkurzi. Všem je ale už notná zima a nepomáhá ani teplý čaj. Průtok v jeskyni je skutečně velký a brzy je nám jasné, že se budeme muset po pás namočit. Traverzujeme tak, aby nás proud nestrhl. To by byl konec. S odstupem času se domnívám, že jsme brodili za skutečně limitního průtoku a že pokud by byl kdokoliv proudem stržen, měl by jen několik málo metrů na zachycení před vcucnutím do sifonů. Ty první se oblézají plazením po skalní římse, pod kterou burácí vodní vřava. Následuje pak sestup kolem vodopádu a odtokový sifon skrytý ve vodní tříšti. Snažíme se nějak komunikovat, ale i když jsme od sebe jen několik metrů a řveme, nejde slyšet nic než burácející vodní peklo. Je to krása, kterou vydržíte jen několik minut.

Ikonický pohled na ponor Læigasvatn (foto J. Lenart).

Závěrečný vodopád v jeskyni Læigasvatn Sink (foto M. Kašing).

Obr. 5: Vstupní partie jeskyně Læigasvatn Sink (foto M. Kašing).

Překvapení na Bukkefjelletu

Už při příchodu do údolí Grasdalen jsme obdivovali majestátný 1145 m vysoký vrch Bukkefjellet. Jeho okrouhlé a hladké skalní srázy jsou na několika místech přerušeny skalními říceními. V průběhu naší exkurze do ponoru Leigasvatnet byl jeho vrchol pohlcen mlhami, ale dnes už od brzkého rána netrpělivě sledujeme stále se lepšící počasí. Vyrážíme totiž až na jeho temeno, kde chceme ověřit polohu propasti G-40 (syn. B-1; Wagner, 1997). Výstup je třeba zahájit překročením řeky vyvěrající z jezera, což je vzhledem k vodnímu stavu nemožné. A tak se poprvé ke slovu dostává portugalský člen výpravy Tomás, který objevuje v přístavku plně vybavenou veslici a po drobných neobratnostech nabíráme pod jeho velením správný směr na východní břeh. Uvazujeme loď za křoviny a stoupáme strmým svahem do zavěšeného údolí, které lemuje Bukkefjellet ze severu.

Dno ale i skalní stěny tohoto menšího trogu jsou tvořeny mramory, a tak brzy nalézáme nejen vývěrovou jeskyní, ale také množství ponorových otvorů. Nezdokumentovaný jeskyňářský ráj ale jen procházíme a kolem poledne se přehupujeme přes horské sedlo na jižní svahy hory. Mezi sněhovými poli směřujeme k propasti, jejíž mohutné otvory se náhle před námi otevírají. Vhozený kámen slibuje vertikální dobrodružství. Otvorů do podzemí je v těsné blízkosti několik. Krista s Terkou brzy prolézají jeskyni Lebku, která se vyznačuje množstvím kostí zvířat (nezmapováno). Ostatní mezitím ručním vrtáním pomocí Petzl Rocpec připravují kotvení pro sestup do propasti. Lano mizí v oválném ústí a Leny s Terkou sestupují dolů. Po úvodním 16metrovém stupni přicházejí další 9 m a 4 m. Dno jeskyně je pokryto evorzními hrnci, jinak je interiér zcela bez krápníkové výzdoby, což je však pro zdejší alpinské jeskyně typické. V hloubce téměř 40 m končí jeskyně vysokou horizontální korozní chodbou zužující se do neprůlezna. Její dno je vyplněno splavenými sedimenty.

Mezitím Martin s Tomásem připravili kotvení vedlejší propasti, která začíná rozsáhlou sněholedovou výplní, kolem které je třeba opatrně traverzovat. Následuje první vertikální stupeň, pak další dva vedoucí na aktivně protékané patro. Nad ním stanuli Leny s Tomásem na skalní římse a vyhodnotili, že bez dalších lan je sestup nebezpečný. Porucha dvou svítilen v těsném sledu navíc jasně naznačila volit ústup a nechat tuto velmi slibnou a zajímavou jeskyni na příští expedici.

Na povrchu už všichni mrznou. Balíme lana a po skupinách odcházíme s cílem dostat se ke srubu v údolí před příchodem tmy. To se daří Lenymu s Martinem a Tomásem, kteří za soumraku přicházejí k lodi. Nikde nikdo. Zaostřujeme na svahy údolí, jestli někde nezahlédneme pohyb či světlo. Nic. Přepravujeme se přes jezero a ve srubu rozděláváme oheň a sušíme věci. A začínáme mít také obavy. Pomoc v takových podmínkách je prakticky vyloučena. V údolí není mobilní signál a vše trvá v náročném terénu neuvěřitelně dlouho. „There! I have them!“ zvolá najednou Tomás a ukazuje už v naprostém šeru na hranu zavěšeného údolí. V trogu se pak rozhostil večerní klid. Jen osamělý veslař brázdil hladinu k poslednímu přívozu tří unavených jeskyňářů, které ve složitém terénu zdržel skalní stupeň.

Bukkefjellet (1145 m n. m.) a Leigastinden (1332 m n. m.) (foto J. Lenart).

Úvodní šestnáctimetrový stupeň propasti Bukkefjellet (foto M. Kašing).

Uvnitř jeskynní řeky

Druhý den ráno opouštíme srub i údolí, které jsme si během těch pár dní zamilovali. V hlavách máme stále objevy v propastech mystického Bukkefjelletu. Až později zjišťujeme, že původně hledaná propast G-40 (syn. B-1) se nachází o kus dál a začíná nám být zřejmé, že další expedice povede opět sem. Sestupujeme zpátky na naše tábořiště v údolí Vassdalen, kde máme stále roztaženy stany. Cestou průhledem v lese vidíme, s jakou obrovskou silou vyvěrá řeka Kopparfjellelva – Holelva z hory. A začínáme se pomalu těšit na nadcházející mapování jeskyně, kterou jsme přímo v jejím vývěru před několika dny navštívili.

Je devátý den expedice. V docela teplém a slunečném dni stoupáme opět lesní cestou k jezeru Litlebalakvatnet a jako rozcvičku mapujeme 11 m dlouhou Mechovou jeskyni. Jde o mírně ukloněnou chodbičku v korozí rozšířené puklině. Na několika místech zde ze stropů trčí hnědavé speleotémy v podobě mnohavrstevných krust, místy obalujících pronikající kořeny, jinde tvořících klasické stalaktity. Dva vzorky později analyzoval Dalibor Matýsek (VŠB – Technická univerzita Ostrava) rentgenovou difrakcí. Jde o špatně krystalované Fe-oxidické sraženiny na bázi goethitu, možná původně bakteriálního původu.

Po poledni přicházíme k vývěru Holelva. Už sestup k jeskyni s traverzováním po skalní římse přímo nad vodopády nás navnazuje ke druhému pokusu o průstup. Je jasné, že za poslední dny voda značně opadla. Vstup o rozměrech 2,5 × 1,5 m (š × v) pokračuje poměrně rozlehlou suchou chodbou, kterou zpestřují dva dokonalé evorzní hrnce – jeden s jezírkem, druhý suchý. Chodba se postupně stáčí k západu, v jejím dně zeje několik otvorů, kudy voda protéká do nižšího patra vývěru. Jakési propadání uvnitř jeskyně. Ještě několik krasových meandrů a je před námi přítokový sifon. Ve stropě je ale jakoby náhodou zrovna průlez tak akorát na tělo, vedoucí do ještě vyššího povodňového patra. Dokonale vykroužené meandry končí proti proudu skalní římsou, ze které na první pohled lze tak akorát skočit dva metry dolů do jezera. Všude hřmí vodní smršť.

V tlakových trubicích vývěrové jeskyně Holelva (foto M. Kašing).

Odsud dál proti proudu jeskyně zásadně mění charakter. Voda přitéká z přímé dva metry široké a až čtyři metry vysoké chodby. Dohlédnout na její konec však nejde, protože výhled blokuje závoj stropního vodopádu. Skrz něj lze traverzovat nad korytem potoka a je třeba se rozloučit se suchým overalem. Procházíme jej dva. Z traverzování po nekrasových lištách čouhajících ze stěn si můžeme oddechnout v asi největší prostoře jeskyně (5 × 5 × 2 m), která vznikla na křížení přímé chodby, kterou jsme přišli, s přítokovým koridorem. V něm se na nás šklebí přítokový sifon. Obdivujeme ale dokonale vykroužené evorzní hrnce, vše mapujeme a postupně opouštíme podzemí. Druhá skupina mezitím objevila východně ve skryté pozici nad obrovským vývěrovým vodopádem další vstup o rozměrech 1 × 2 m (š × v), takže mapovací tým, byť promočený, jde znovu do akce a znovu musí traverzovat uprostřed až čtyři metry vysoké chodby nad dunícím vodním živlem. Celková délka vývěrové jeskyně ve třech patrech je 140 metrů. 

Křivonohý muž

Jedeme si odpočinout do vesnice Kvernmo, kde máme pronajatý dům. Právě tahle vesnice dala celé krasové oblasti jméno, a tak nemůžeme vynechat exkurzi do krátké jeskyně Kvernmogrotta (Noguès a Noiriel, 2004), která vznikla korozí strmě ukloněných vrstev podél toku Skolteelva. Kromě drobných ale pestrých kalcitových forem nás zaujaly geologické zlomy, které, zdá se, při genezi jeskyně hrály roli.

Dokupujeme v Narviku zásoby a další noc trávíme ve stanu v blízkosti průlivu Straumen. Nádherný západ slunce ozářil vzdálené štíty Lofot nebo přímo nad zálivem se vypínající vrchol Rombakstøtta (1230 m n. m.). V již zastíněných svazích pod ním se táhne železnice Kiruna – Narvik, po které nákladní vlaky dovážejí do přístavu magnetitovou železnou rudu. Ráno se přesouváme od hladiny moře vysoko k hranici se Švédskem. Z parkoviště v chatové osadě neseme vybavení na čtyři noci, které strávíme v malém srubu Gamle Holmvassbu na břehu jezera Holmvatnet. Už cestou kamenitou pěšinou kolem hory Rundfjellet vypadá zdejší krajina jinak. Nekrasové podloží je tady tvořeno především granitem a povrch je poset stovkami balvanů, které jako němí strážní vrhají daleké stíny do nekonečné rozpraskané skalní pustiny. Až daleko na obzoru se zvedá zlomovým svahem hradba vyšších hor v okolí ledovce Beassetčohkka. Právě tam, pod horou Reavrrečohkka, máme nedokončenou práci (viz Lenart a Schuchová, 2024). Zdá se to od srubu nedosažitelné, a tak vyráží ještě večer hlídka prozkoumat průchodnost terénu.

V malinkém srubu vyzdobeném autentickými nálezy z bitvy o Narvik (1940), která se odehrávala všude kolem, se mezitím rozbíhají už zažité činnosti. Kamnař Tomás připravuje dříví a další dávku štiplavého zemitého humoru, baristka Krista si předchystává ranní kávové pohlazení a kuchaří dvojice Terka s Frantou normují přinesené zásoby. Jejich snídaně a večeře byly prostě skvělé. V noci pozorujeme už podruhé polární záři.

Vítá nás ráno dvanáctého dne a nikdo nechce vstávat. Leny burcuje a nakonec převládne ve srubu morálka a všichni se chystají k odchodu. Po překonání sedla se před námi rozevře ohromná pramenná oblast jezera Reavrrejávri. Nemá cenu scházet až k jeho hladině, a tak volíme traverzování oklikou přes návrší Suolovárit. Terka zaostává a rozhoduje se kvůli bolestem nohy vrátit se do srubu. Zbytek skupiny to nejhorší teprve čeká – strmé stoupání zlomovým svahem k jeskyni. Na zhruba kilometru délky je zde třeba překonat 260 m převýšení. Lezeme některé úseky i po čtyřech. Odměnou nám jsou nekonečné výhledy plné skal, jezer, ledovců, sobů i mořské hladiny. Už to ale známe z minula, a tak po příchodu k jeskyni jdeme rovnou do akce.

Podívejme se nyní, co se dělo v podzemí jeskyně Reavrrebiedju, zatímco Krista jako povrchová hlídka blaženě spala. V roce 2023 jsme po 36 zmapovaných metrech uvázali v puklině u stropu smyci a víc jsme nestihli. Nyní byly na smyci zachycené mechy – známka, že se tudy valila docela vysoká povodeň. Rozdělujeme se na dvě dvojice, které mají za úkol prozkoumat jeskyni po a proti proudu podzemního potoka. Po hodině se scházíme plní dojmů a po zklidnění emocí rovnou začínáme fotit a mapovat a je jasné, že sem budeme muset stejnou cestu absolvovat také druhý den.  

Jeskyně Reavrrebiedju (Úkryt křivonohého muže, jak zní volný překlad ze sámštiny) začíná úzkou nenápadně klesající puklinou plnou volné suti, která zejména při výlezu po mnoha hodinách v podzemí představuje drsnou závěrečnou zkoušku. Výlezových 36 metrů se dle našeho měření leze až 20 minut. Objevná chodbička ústí do hlavního koridoru jeskyně, kterou dále popíšu od nejvýše položených partií směrem dolů k vývěru.

: Pohled přes granitovou brázdu na zlomové svahy lemující Kvernmoenský kras. V popředí jezero Holmvatnet, za ním návrší Suolovárit, vzadu zleva Beassetčohkka (1420 m n. m.) s ledovcem, vrchol Istinden (1454 m n. m.), vpravo pak oblast Reavri s vrcholem Reavrrečohkka (1066 m n. m.) a táhlým návrším Børsefjellan (syn. Reavri, 1101 m n. m.), pod kterým se nachází jeskynní systém Reavrrebiedju (foto J. Lenart).

Nejvyšší partie jsou v celém systému nejrozlehlejší a nejpřehlednější. Několik metrů široké i vysoké korozní chodby jsou dávno neprotékané – fosilizované. Dno je zde pokryto jemnými písčitými sedimenty, které jsou dokonce zaceleny aktivně narůstajícími krápníky (část Dripstones). Ty sice nemají velkých rozměrů (cca 5 cm), avšak dostatečnou diverzitu. Najdeme zde stalaktity, stalagmity, stalagnáty, záclonky, brčka i heliktity. Právě tyto prostory jsou nejblíže ponorové části systému, kterou jsme mapovali před dvěma lety (Lenart a Schuchová, 2024). Dnes už je ale dávné spojení vyplněno sedimenty a zaceluje se také chemogenně. Nutno dodat, že krápníková výzdoba je ve zdejší oblasti naprostou vzácností. Kromě Kvernmogrotty roste pár krápníků také v systému R-4 (Wagner, 2012), avšak zdaleka nedosahuje takových rozměrů a početnosti jako zde pod Reavri.

Po několikerém pravoúhlém zabočení chodby následuje klesání do rozlehlého sálu, ve kterém pod skalním stupněm z hlubokého blankytně modrého sifonového jezírka vyvěrá potok. Poprvé se tak setkáváme s vodou z ponorové části systému, která se tam ztrácí v odtokovém sifonu pod Velkým vodopádem (Lenart a Schuchová, 2024). Odsud dál voda rozehrává místy až neskutečné divadelní scény. Rozlévá se do vějířů stékajících po plochách foliace, proráží si cestu korozním rozšiřováním paralelních puklin, které mezi sebou zanechávají pilíře, takže to zespodu vypadá jako otevřené výpustě přehrady (část Pillars), nebo jenom šumí v peřejích mezi vzpříčenými kamennými bloky v až 5 m vysoké chodbě. Prostorná část jeskyně končí sifonem, odkud dále lze prolézt stropními tlakovými trubicemi do dolní poloviny jeskyně, která má jiný charakter. S aktivně protékanou chodbou se zde setkáváme zřídka, prostory jsou celkově úzké, převažuje zde vertikalita, jeskyně rychle kaskádami klesá, některé části jsou propojeny pouze plazivkami tlakových trubic.

Voda vyvěrá z dalšího blankytného jezírka do nízké chodby v části Windows. Po několika okrouhlých meandrech s peřejemi a tůněmi se zde před dalším sifonem vytvořily dva kruhové otvory v různých výškách, kterými je třeba se jako okénky protáhnout. V chodbě je také vyvinuta bifurkace. Další impresivní koridor vznikl v části Canyon. Kromě toho, že je sem napojena už výše zmíněná vstupní úzká chodba, vyniká prostora až 3 m širokým a 8 m vysokým rozeklaným koridorem, v jehož dně opět vyvěrá na krátký úsek aktivní tok. Po stranách Kaňonu visí na římsách zaklesnuté bloky, přes které je třeba se přesunout a nespadnout přitom do vody. Kaňon končí při dně sifonem, nad kterým jsou v závěrové stěně v různých výškách dvě průlezné oválné tlakové trubice. Ty se po proplazení prolamují do propastí. Níže položená do čtyřmetrové, výše položená pak do zdvojené propasti přerušené skalním mostem. Propast má hvězdicový půdorys (Star Abyss) a klesá 12 m kolem velmi nebezpečného volného skalního bloku k dalšímu místu vývěru potoka. Následuje pak závěrečná horská pasáž, kde potok přepadává do vertikální prostory vysoké až 7 m a mizí v sifonu. Severně lze ještě vylézt do tlakové trubice, která končí suťovou výplní.

Kaskády na aktivním toku pod částí Pillars (foto M. Kašing).

Charakter mírně klesající chodby nad částí Pillars (foto M. Kašing).

První tůň, kde se poprvé objevuje v jeskyni aktivní tok (foto M. Kašing).

Fosilní chodba končí zúžením do neprůlezna (foto M. Kašing).

Horský divoký charakter jeskyně s rozeklanými bloky páskovaného mramoru pod částí Pillars (foto M. Kašing).

: Závěrová 8 m vysoká stěna části Canyon, pod kterou voda mizí opět do sifonu. Uprostřed stěny se nacházejí vstupy do tlakových trubic (foto M. Kašing).

Celková délka jeskyně je 308 m s převýšením 51 m. Jeskyně má kromě horní fosilní části divoký horský charakter, málokdy lze ve vzpřímené pozici projít více než několik metrů. Nekrasové proložky, které trčí z vykroužených mramorových stěn v podobě lišt, jsou užitečnou oporou při traverzových přechodech, zároveň se ale zasloužily o mnohé otlaky a naraženiny. Z morfologie jeskyně se zdají dobře odlišitelné dvě fáze jejího vývoje. Nejprve byla protékána horní část jeskyně s rozlehlými chodbami a pravděpodobně vyvěrala ven v okolí současného vstupu. Nasvědčují tomu vrstvy fluviálního štěrku ve vstupní puklině a také mnohé dosud nezmapované trubice vedoucí do vstupních partií z části Pillars. Tato vyšší úroveň jeskyně mohla být protékána v době, kdy se v granitové brázdě nacházel ještě značně mocný ledovec. Po jeho ústupu se erozní báze razantně snížila a s ní se rychle zahluboval také podzemní tok. Původně protékané patro bylo částečně opuštěno a dochází k jeho fosilizaci. Vznikla však nová geneticky mladší spodní polovina jeskyně a o několik desítek metrů níže nový mladý vývěr, který rozhodně zatím není v rovnovážném stavu s okolními svahy.

Celková situace obou částí jeskynního systému Reavrrebiedju na podkladu digitálního modelu reliéfu.

Vývěr z jeskyně Reavrrebiedju. V době povodně se celá jeskyně zaplní vodou. Ta pak pod tlakem ze svahu tryská a strhává s sebou zvětraliny i vegetaci (foto J. Lenart).

Ústup

Po dvou dnech mapování krásného vodního světa jsme už dosti znaveni. Chceme ale ještě vidět aktivní vývěr ze systému. Rozhodujeme se tedy klesat strmými travnatými svahy přímo dolů. Asi v polovině bohužel narážíme na skalní stupeň, který má Krista problém překonat. Dochází ke krizové situaci, kdy musíme využít i drobného horolezectví, po svahu se kutálí suť i mobily, naštěstí ne Krista nebo někdo další. Po několika desítkách minut místo překonáváme a nalehko stoupáme k vývěru, kde celí zkoprnělí zíráme na zcela čerstvě vyhlížející brázdu, která je mocnou erozí rozevřená ve svahu jako Sauronovo oko. Představujeme si, co se tady musí odehrávat, když se jeskyně zaplní vodou a ta pak pod tlakem tryská ven a strhává vše, co není pevně spojeno s podložní horninou. Další důkaz o tom, že spodní část jeskyně musí být geneticky poměrně mladá.

A pak už pomalu končíme. Brodíme odtokovou řeku z jezera Reavrrejávri, procházíme kolem kamenných válečných palpostů a zákopů a v pokročilém večeru už ve zcela roztrhané skupině doklopýtáváme ke srubu. Unavený večer se nese ve znamení kultovní hry Hercky. Ráno už nejsme schopni nic dalšího podnikat. Někdo celý den odpočívá, někdo fotografuje, někdo se prochází po okolí. Ještě jedna noc a opouštíme v postupně se blížícím dešti tu podivnou kamenitou brázdu. Ještě poslední pohled na Reavri a nedostupný ledovcový horizont Beassetčohkka. Terka stále kulhá, a tak nám cesta k autu zabírá dost času. Před námi vidíme vrtulníky kroužící nad hraničním přechodem Riksgränsen. Na rudné dráze z Kiruny proběhlo skalní řícení, píšou média. Zadumaně hledím do větrem ošlehaných skalních ploten a přemýšlím, co by se stalo, kdyby Tomás ve Star Abyss tím obrovským skalním blokem pohnul trošku více. V Narviku vracíme klíče od srubů a přesouváme se rovnou do Tromsø, kde brouzdáme historickým centrem. A začínáme se těšit domů.

Expedice Troms, 20. srpna – 4. září 2025: Jan Lenart, Martin Kašing, Kristýna Schuchová, Tereza Staňková, František Pták, Tomás Palha. Objevy: Mosegrotta (délka 11 m, hloubka 3 m), Bukkefjellet Abyss (délka 123 m, hloubka 39 m), Holelva Resurgence (délka 140 m, denivelace 6 m), Reavrrebiedju [délka 308 m (z toho 36 m objeveno v roce 2023), denivelace 51 m]. Celkem objeveno 546 m jeskynních chodeb.

Abstract

Expedition Troms 2025 focused on karst research in northern Norway, primarily in the Kvernmo, Vassdalen, Grasdalen, and Reavri areas. Despite a problematic start marked by delayed baggage, persistent rainfall, and high water levels, the team—composed of five cavers from the speleological club Orcus and one Portuguese member—successfully carried out systematic exploration, documentation, and mapping of several cave systems under challenging alpine and subarctic conditions. The exploration strategy combined classical field reconnaissance with targeted searches based on digital terrain model analysis, deliberately avoiding previously known clogged sinkholes. Key activities included the investigation of active sinks and resurgences, vertical shafts, and multi-level cave systems developed in marble. Particular attention was devoted to hydrologically active caves, where high discharge and sumps significantly limited progress. Notable achievements include the discovery and mapping of the Holelva Resurgence, the Bukkefjellet Abyss, and the substantial extension of the Reavrrebiedju Cave System, which revealed a complex, multi-phase speleogenetic history. In total, the expedition documented 546 m of cave passages, including several newly discovered caves and shafts. The results confirm the high speleological potential of the Kvernmoen Karst and provide a strong basis for future focused expeditions.

Jan Lenart 

The post Expedice TROMS 2025 appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Představujeme průběh letošní expedice, jak ho zaznamenal a publikoval Míra Manhart na webu jeho domovské organizace SPELEOAQUNOAUT

Cicváry, odborně konkrece, vznikají v méně zpevněných sedimentech a půdách vysrážením minerálních látek, obvykle kalcitu, ale může to být i hematit, goethit, pyrit, markazit, dolomit, siderit a další, obsažených v okolním prostředí. Krystalizačním jádrem bývá cizorodá částice v hornině, třeba úlomek zkameněliny, větší valounek písku, nebo i kousek dřeva, které ještě nestačilo zkamenět. U nás se konkrece často vykytují v jílovcích, prachovcích, pískovcích, i ve spraších. V Krkonoších pro však nejsou pro jejich vznik v krystalických horninách a jejich kyselých zvětralinách vhodné podmínky, a tak velice překvapil jejich výskyt v sedimentech Trucovny v průzkumné sondě.

Foto1–3 Zcela nepravidelná přes 10 cm velká konkrece z jeskyně Trucovna

Zde se konkrece vyskytují v hojném množství nepravidelných až bizarních tvarů do velikosti 20 cm v hloubce 3,5 až 5,5 m. Možná jdou ještě hlouběji, ale sonda nebyla dál hloubena. Vznik v prachovitém jílu umožnily pronikající roztoky hydrouhličitanu vápenatého vytékající z puklin ve stropě, kapající na sediment a postupně pronikající do hloubky. Protože zde nejsou výrazná krystalizační jádra, jsou konkrece nepravidelné a částečně kopírují vrstevnatost sedimentu.

Tvar konkrecí může být velmi nepravidelný až čistě kulovitý a podle toho mají i různé názvy. I velikost je různá a jsou známy až do velikosti 5 m v průměru. Jedny z nejznámějších a turisticky hojně navštěvované jsou až dvoumetrové Moeraki Boulders na východním pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu. Tento typ se nazývá septárie. Ještě dokonalejší septárie a v ohromném množství jsou od turistické atrakce Moeraki jižněji, též na východním pobřeží, a skoro nikdo o nich neví.

Foto 4 Obří septárie Moeraki Boulders

Foto 5 Nesmírně pestré septárie na pobřeží jižně od Moeraki Boulders (Foto R. Tásler)

Objev nových zombie hub

Filmaři z BBC objevili při natáčení série BBC Winterwatch v Severním Irsku nový druh houby, který mění jeskynní pavouky na zombie. Hostitelský pavouk byl identifikován jako jeskynní pavouk Metellina merianae. Další exempláře této houby byly nalezeny v jeskynních systémech v Severním Irsku a Irské republice také na příbuzném pavoukovi Meta menardi.

Infikovaní pavouci opustili své úkryty a migrovali na exponovaná místa, podobně jako například mnohem známější mravenci infikovaní houbami rodu Ophiocordyceps, popsané z brazilských deštných pralesů.

Tým vedený Dr. Harry Evansem z CAB International, který tento nový druh houby popsal, ho pojmenoval Gibellula attenboroughii na počest Sira Davida Attenborougha, průkopníka přírodovědných programů BBC. Trochu to připomíná starý kreslený vtip Pavla Kantorka, na kterém zvedá vědec hlavu od mikroskopu a hlásí: „Miláčku právě jsem objevil nový druh zhoubné bakterie a pojmenoval jsem ho po tobě.“

Zdroj:  H.C. Evans, T. Fogg, A.G. Buddie, Y.T. Yeap, J.P.M. Araújo. The araneopathogenic genus Gibellula (Cordycipitaceae: Hypocreales) in the British Isles, including a new zombie species on orb-weaving cave spiders (Metainae: Tetragnathidae). Fungal Systematics and Evolution, 2025; DOI: 10.3114/fuse.2025.15.07

Naši pravěcí předci a opalovací krémy

Před zhruba 41 tis. lety došlo k tzv. Laschapově exkurzi. Není exkurze jako exkurze a této bychom se asi dobrovolně zúčastnit nechtěli. V tomto případě se totiž jednalo o proměnu a krátkodobé oslabení magnetického pole Země, se kterým se pojilo zvýšené pronikání škodlivého UV záření. Vědci si již dříve všimli, že se jedná o dobu, kdy lidé Homo sapiens začali více využívat jeskyně, zatímco Homo neandertalis začínají mizet. Je tak možné, že se ke klimatickým změnám a soupeření s Homo sapiens přidal další důvod.

Výzkum vedený vědci z University of Michigan naznačuje, že Homo sapiens mohli využívat ochranné technologie, jako je okr a přizpůsobené oblečení. Oděv šitý na míru měl dvojí výhodu. Byl výrazně teplejší, takže lidé mohli cestovat dále od svých ohnišť a přístřešků a hledat potravu. A také poskytoval lidem lepší ochranu před UV zářením. Experimenty také ukázaly, že okr má vlastnosti podobné opalovacímu krému a dodnes existují etnografické populace, které ho používaly primárně k tomuto účelu.

Vedoucí autor studie, Agnit Mukhopadhyay, použil modelovací nástroje k analýze spojitosti mezi magnetickým polem Země a kosmickým zářením. Výsledky ukazují, že oblasti s oslabeným magnetickým polem se shodují s místy, kde se objevují některé lidské aktivity, jako je právě zvýšené využívání jeskyní a okrů.

Agnit Mukhopadhyay, Sanja Panovska, Raven Garvey, Michael W. Liemohn, Natalia Ganjushkina, Austin Brenner, Ilya Usoskin, Mikhail Balikhin, Daniel T. Welling. Wandering of the auroral oval 41,000 years ago. Science Advances, 2025; 11 (16) DOI: 10.1126/sciadv.adq7275

Co skrývají saudskoarabské krápníky

Že je v krápnících zakonzervovaná klimatická historie Země, se ví už dlouho. Tým vedený Monikou Markowskou z Max Planckova institutu se v posledních letech věnoval krápníkům z různých jeskyní v Saudské Arábii. S jakým výsledkem? Saharsko-arabská poušť byla už nejméně před 11 mil. let jednou z největších biogeografických bariér na Zemi, která omezovala šíření raných lidí a zvířat mezi Afrikou a Eurasií. Nicméně se zdálo, že občas byla tato hranice dočasně propustná. Díky krápníkům se podařilo zrekonstruovat klimatickou historií až do doby před 8. mil. let. Ukázalo se, že se v tomto období objevilo několikrát období vlhčích fází a Arábie se zazelenala. Obsáhlý článek se věnuje jak všem možným použitým metodám, tak jejich interpretaci, ovšem chybí nějaký zjednodušující závěr.

Kdyby se ovšem chtěl někdo celým rozsáhlým článkem prokousat, najde ho zde: Monika Markowska, Hubert B. Vonhof, Huw S. Groucutt, Paul S. Breeze, Nick Drake, Mathew Stewart, Richard Albert, Eric Andrieux, James Blinkhorn, Nicole Boivin, Alexander Budsky, Richard Clark-Wilson, Dominik Fleitmann, Axel Gerdes, Ashley N. Martin, Alfredo Martínez-García, Samuel L. Nicholson, Gilbert J. Price, Eleanor M. L. Scerri, Denis Scholz, Nils Vanwezer, Michael Weber, Abdullah M. Alsharekh, Abdul Aziz Al Omari, Yahya S. A. Al-Mufarreh, Faisal Al-Jibreen, Mesfer Alqahtani, Mahmoud Al-Shanti, Iyad Zalmout, Michael D. Petraglia, Gerald H. Haug. Recurrent humid phases in Arabia over the past 8 million years. Nature, 2025; DOI: 10.1038/s41586-025-08859-6

Foto 1 Saudskou Arábii dnes pokrývá většinou poušť. Jak ukazují poslední výzkumy, nebylo tomu tak vždy (foto M. Hejna)

Rozluštění písma Dhofari

Na Arabském poloostrově ještě zůstaneme, jen se přesuneme do Ománu. Právě tam a v sousedním Jemenu se na stěnách jeskyní a převisů objevují asi 2400 let staré nápisy v donedávna záhadném písmu, pojmenovaném po nejdůležitější lokalitě písmo Dhofari.

Ahmad Al-Jallad, lingvista z Ohio State University, si všiml, že na jednom z nápisů je pouze 26 unikátních symbolů, které se neopakují. Z toho vyvodil, že se jedná o abecedu. Al-Jallad se pokusil písmena porovnat s písmy starověkého Jemenu a severní Arábie, jejichž abecedy začínají posloupností hl-ḥ-m, a proto se nazývají halḥam . Usoudil, že písmena Dhofari musí být ve stejném pořadí. Porovnáním glyfů Dhofari s jejich ekvivalenty v halḥamu jim Al-Jallad mohl přiřadit zvuky a získat schopnost vyslovovat – a začít luštit – slova dávno ztraceného jazyka.
Ukázalo se tak, že tento jazyk nebyla arabština, ale starověký příbuzný předislámských domorodých jazyků Ománu, které se místy používají dodnes.

Jak je vidět, stále je co objevovat. Celý článek je dostupný na https://www.science.org/content/article/mysterious-pre-islamic-script-oman-finally-deciphered

Do Mediny se jezdí hlavně za hrobem Proroka Mohameda. Málokdo si cestou od jihu uvědomí, že projíždí rozsáhlým lávovým polem Ḥarrat Rahaṭ. Ostatně není divu, kopy chaoticky nahromaděných plochých černých desek připomínají spíše obrovskou skládku asfaltu. A přesto se jedná o největší lávové pole v Saudské Arábii. Celá oblast byla v minulosti vulkanicky aktivní mnohokrát, naposledy v roce 1256. To už je doba, ze které by mělo pocházet mnoho písemných svědectví, a naštěstí také pochází. Tak víme, že se 26. června začala objevovat zemětřesení, následovaná 30. června erupcí. Ta měla takovou intenzitu, že byla pozorovatelná nejen z Mediny, ale i ze 430 km vzdálené Mekky či 800 km daleké Taimy. Oheň byl viditelný po tři měsíce a lávový proud se rozlil do vzdálenosti 19 km a dosáhl šířky až 6 km a mocnosti do 2,5 m. Po své téměř dvaceti kilometrové pouti se zastavil 4 km od Mediny. Jaké pocity tehdy zažívali obyvatelé Mediny si stabilizovaným Českým masivem zhýčkaný Čech může těžko představit.

Lávový proud z roku 1256 je tvořen ze 20,9 % lávou typu pahoehoe, 73,8 % lávou aa a zbylých 5,3 % jsou pozdní stádia výronů. Co se pod těmi havajskými výrazy skrývá? Pokud bych se nějakou nešťastnou náhodou ocitl u Mediny v onom roce 1256, byl bych převažujícím výskytem lávy aa rozhodně potěšen. Jedná se totiž o viskózní lávu, pohybující se rychlostí nižší než lidská chůze. Zjednodušeně řečeno, dá se jí utéct. Na rozdíl od tekuté lávy pahoehoe, která se umí dostat i na 30 km/h.

Foto 1 Kontakt lávového proudu z erupce v roce 1256 s jedním z desítek starších kráterů (foto M. Hejna)

Když se však člověk prochází po lávovém poli s odstupem staletí, uvítal by spíš opačný poměr. Slovo aa znamená v havajštině něco jako „kamenná drsná láva“ a je to označení přiléhavé. V terénu tvoří porézní ostré nepravidelné tvary, velmi těžké a nepohodlné na chůzi, trhající v lepším případě boty a kalhoty, v horším kůži, nehledě na to, že v nich téměř nevznikají jeskyně. To pahoehoe, to je jiný případ. Už jen ten překlad – hladká nepřerušená láva – pohladí po duši a mluví za vše. Je to také typ lávy, ve které vznikají jeskyně nejčastěji. Kdybych si tedy mohl vybrat, v roce 1256 bych byl určitě rád, že většina lávy byla aa, s odstupem staletí bych rozhodně uvítal pahoehoe.

Přestože tedy okolo Mediny leží rozlehlá lávová pole, žádné velké jeskyně z něj popsány nejsou. Vysvětlení může být dvojí. Buď zde opravdu žádné jeskyně nejsou nebo je jen nikdo nenašel. My jsme doufali v druhou variantu. My, to znamená tři Češi a dalších osm jeskyňářů ze čtyř zemí. Medina byla jen krátkou zastávkou na přejezdu mezi dalšími velkými lávovými poli, tentokrát se skutečně velkými jeskyněmi.

Foto 2 Markéta Jakovenko v a Bohuslav Koutecký před jeskyní Crust Cave (foto M. Hejna)

Všimněte si rafinovaně zvoleného názvu článku, univerzálně použitelného při jakémkoliv výsledku průzkumu. Titulek Jeskyně v okolí Mediny v sobě skrývá buď jeskyní několik, ale i jeskyni jedinou. A kdybychom žádnou jeskyni nenašli? Stačí za název doplnit otazník.

Po tomto dlouhém úvodu přejděme na krátkou hlavní stať. Hlavním důvodem, proč se na lávovém poli Harat Rahat zastavit, bylo kromě toho, že jsme jeli okolo, i to, že vedoucí expedice Boaz Langford našel na satelitních snímcích několik zajímavě vypadajících černých skvrn. Ty mohou být způsobené kde čím, ale jak jsme se přesvědčili kdysi na Sokotře nebo před pouhými pár dny na jiné saudskoarabské lokalitě Jabal Al-Hil, můžou indikovat obrovské jeskynní vstupy.

Představme si tedy skupinu jeskyňářů potácejících se ve vedru po ostrých černých lávových deskách poskládaných různě přes sebe, točících se v kruhu, protože tady to někde přece muselo být. Ne že by to bylo úplně nezajímavé, potkáváme občasné zbytky lávových jezírek, desky aa lávy sem tam vytvořily náznak podzemní prostory, nad kterou bychom třeba na Křivoklátsku nebo v Brdech zajásali, ale přeci jen Saudská Arábie není Křivoklátsko, že?

Zajímavější tedy byly výšlapy ke kráterům poblíž silnice (jestli mají nějaké jméno, tak se nám ho nepodařilo zjistit). Tam satelitní snímky žádné velké jeskyně neukazovaly, takže v dobře vystavěném příběhu bychom je překvapivě našli. Toto je ovšem šedá realita, takže na překvapení moc místa nebylo. Ostatně v lávovém proudu mocném 2,5 m moc prostoru na vznik jeskyní není. V ojedinělých proudech lávy pahoehoe nakonec přeci jen objevujeme sem tam jeskyně typu lava tube, dlouhé tak do 5 m. Jedna má 11 m, větší už nenacházíme. Dáváme ji jméno Crust Cave a v rychlosti ji mapuju. Jako takový malý přívažek se dostane do článku o našich objevech v jiných oblastech Saudské Arábie – Jabal Al-Hil a Harrat Kaybar, publikovaného v 85. čísle Newsletteru Komise pro vulkanické jeskyně při UIS.

Foto 3 Když už jsme se pohybovali kolem té Mediny, nechyběla ani noční návštěva mešity Masjid al-Nabawi, ve které leží hrob proroka Mohameda (foto M. Jakovenko)

Představte si, že jdete po pláži a v písku leží kousky korálů, ulity plžů, a hlavně lastury mlžů. Nás budou momentálně zajímat ty pevně zavřené. Písek je pomalu ale jistě překryje, až se vytvoří dostatečná vrstva, zpevní se na pískovec, lastura se rozpustí a v hornině po ní zůstane dutina, která se anglicky označuje jako mold (v americké angličtině pak jako mould).

Pokud by byl původní organismus dostatečně veliký, aby dutina po něm splňovala parametry jeskyně, jednalo by se o mold cave. Jenže jaký organismus může být natolik velký? Zatím se našly dva, jeden nepřekvapí, druhý určitě ano. Začněme tím druhým. Nějaké tipy? Nehádejte, stejně to neuhodnete. Nebo se našel někdo, kdo by tipoval nosorožce? A přeci taková jeskyně existuje. Leží v kaňonu Jasper ve státě Washigton a vznikla tak, že před 15 mil. let zalil lávový proud jedince z rodu Diceratherium. Pokud by někoho zajímaly podrobnosti, jeskyně se jmenuje Blue Lake Rhino Cave.

Všechny ostatní mold caves vznikly spálením či rozkladem kmenů stromů a jedná se tak o tree mold caves. Buď se jedná jen o jeden kmen, a pak hovoříme o individual type, nebo o propojení několika kmenů, a pak se jedná o compounded type. Najdeme je v mnoha horninách, hlavně ve výlevných vulkanitech, v tufech a tufitech, pískovcích či pěnovcích. Nejlépe jsou popsané jednak ze svahů sopky Fuji, kde také najdeme nejdelší tree mold jeskyni, 219 m dlouhý systém z 29 kmenů, jednak ze střední Evropy, tedy hlavně Čech, Slovenska a Maďarska.

V rámci přípravy článku o nových tree mold jeskyních, které se mně a Bóže Vrabcové podařilo objevit v severozápadních Čechách, jsme se o prázdninách vydali na studijní cestu po některých slovenských lokalitách.

Foto 1 Vchod do Mučínské jeskyně (foto M. Hejna)

Foto 2 Vchod do dutiny výše v rokli (foto M. Hejna)

Cesta nás zavedla i do Mučínské jeskyně, ležící u slovensko-maďarské hranice, 10 km jižně od Lučence. Asi nedává smysl jet na Slovensko jen kvůli ní, takový fajnšmekr se mezi jeskyňáři těžko najde, ale kdybyste náhodou jeli kolem, určitě se zaskočte podívat. Je to sice individual mold cave, ale patří k největším ve střední Evropě. Průměr až 2,5 m (i když je dno částečně vyplněno sedimenty, takže výška jeskyně je maximálně 1,5 m) a délka 12 m už vzbuzují úctu. A nevadí, že skutečný průměr stromu byl o něco menší a rozměry chodby se zvětšily mechanickým zvětráváním. Na rozdíl od většiny dalších tree mold jeskyní, v Mučínské jeskyni jsou ve stěně vidět i prokřemenělé úlomky dřev.

Zatímco jsem se částečně kochal a částečně snažil o sken jeskyně, vydala se Bóža proti svahu rokle na průzkum. Z horní partie uzávěrové stěny pak hlásila objev další jeskyně, resp. něčeho, co by prý jeskyně mohla být, ale také nemusela. Na jejím vzniku se také podílel strom, ale podstatně jiným způsobem. Dutina ležela v horní části rokle a vznikla mechanickým odnosem tufu. Za normálních okolností by se pouze erozí postupně rozšiřovala rokle, ovšem tady voda narazila na tuf zpevněný kořeny stromu a začala ho podemílat. Směs pevnějších kořenů a tufu vytvořila strop, jemnější kořeny s tufem se ohnuly k zemi a vytvořily stěnu oddělující dutinu od rokle. Zadní stěnu pak tvoří pevnější nezvětralý tufit. Jeskyně je protažená ve směru rokle a je dlouhá asi 3 m. Ale jsme u toho. Jeskyně?

Obr. 1 Mapa dutiny, plná čára znamená pevnou skalní stěnu, tečkovaně konturovaná rozvětralý tuf. Mapoval M. Hejna 30. 6. 2025

Pokud by strop a stěny tvořila pouze hustá síť kořenů, za jeskyni by ji asi nikdo neprohlásil. Pokud by strop a stěnu tvořil čistý tufit, máme tady krásnou, nenapadnutelnou ukázku sufózní jeskyně. Ale pokud se pohybujeme někde mezi?

Za pár let pravděpodobně podemele voda strom natolik, že se vyvrátí a bude po dutině, ať už ji jeskyní nazýváme či ne. Zbydou po ní pouze tyto fotky a náčrtek.

Na malé ploše tak máme dvě dutiny, na jejichž vzniku se nějak podílel strom. Na jedné straně Mučínskou jeskyni, která je zde již 19 mil. let a další stovky let ještě vydrží, na druhé straně dutinu, jejíž životnost se počítá v jednotkách, maximálně prvních desítkách let.

Foto 3 Pohled do dutiny (foto M. Hejna)

Už dva roky pracuje Viktor Kuna (producent, režisér, scénárista – muž mnoha řemesel) na dokumentu, který ukáže Moravský kras z mnoha pohledů a snaží se najít ducha a atmosféru tohoto výjimečného území. Naše skupina spolupracuje a pomáhá s částí týkající se jeskyní a jeskyňářů.

Viktore, čím to, že ses pustil zrovna do tématu Moravského krasu?

Nejlepší je říci pravdu. Do Moravského krasu mě zavedl můj kamarád Zdeněk Špíšek, který tady vyrůstal, je přírodovědec a zavedl mě do jeskyní. No a když jsem viděl ten kontrast proti horám, že budu v podzemí a poznám úplně jiný svět, o kterým jsem vůbec neměl tušení, začal jsem studovat zdejší problematiku a historii Moravského krasu a pomaličku přicházel na svět scénář.

Na co se můžeme ve filmu těšit?

Ve filmu se snažíme zachytit prakticky komplexnost Moravského krasu, zachytit vlastně jeho příběh od vzniku až po současnost. Je to ale těžké, protože Moravský kras je takový velice pestrý svět kontrastů, kde paralelně vznikalo mnoho jevů, a to je právě obtíž toho filmu, aby se zachytila ta komplexnost a přitom neunudila diváka.

Jak hodnotíš práci na filmu a jaká úskalí jsi překonával?

Za prvé musel jsem se naučit pohybovat v jeskyních, které jsou veřejnosti nepřístupné, v tom bahnu a tak. Přizpůsobit tomu techniku. Jsem závislý na pomoci mnoha kamarádů a lidí, protože je to nízkorozpočtový film. Máme na to defakto desetinu toho, co by do toho dali profesionální televize nebo producenti, protože ti dokážou sehnat finance od sponzorů. U nás to nedopadlo dobře, takže je to takové dílo prostě na koleni. Právě proto oceňuji spolupráci zaměstnanců CHKO, Muzea Blanenska, dalších muzeí, archeologického ústavu a jeskyňářů z České speleologické společnosti. Právě v této době z Holštejnské skupiny, která velice obětavě nastoupila pomoci mi s filmem.

No, a kdy se na film podíváme?

Byl bych strašně rád, kdyby film byl hotový do konce příštího roku a někdy na jaře 2027 by byla oficiální premiéra. Může to být i dříve, ale nechci slibovat.

S naší skupinou zatím probíhalo natáčení v Nové Rasovně, Holštejnské jeskyni, Staré Amatérské a v Lipovecké ventarole. Je to zajímavá zkušenost, co taková práce obnáší. Jak se dívat na jeskyně z hlediska budoucích záběrů, z hlediska nasvícení, perspektivy i souhry týmu při natáčení. Další obrázky z natáčení můžete vidět na našem Facebooku i Instagramu.

Foto 1 Momentka z natáčení (foto L. Špačková)

Na následné valné hromadě UIS byl Zdeněk Motyčka zvolen prezidentem UIS. Takto vysokou pozici zastává zástupce ČSS poprvé v historii.

Foto Účastníci brazilského kongresu. Zleva M. Hejna, V. Baldík, Z. Motyčka, M. Poňavič, V. Kršková, R. Novotný, M. Filippi, B. Koutecký, M. Audy a J. Bruthans. V pokleku R. Bouda.

Ceny předsednictva:

Nejlepší výroční zpráva 2024 – ZO ČSS 1-05 Geospeleos
Nejvýznamnější objev členů ČSS v ČR v roce 2024 – ZO ČSS 7-01 Orcus za objevy jeskyní v Hrubém Jeseníku
Nejvýznamnější objev členů ČSS v zahraničí v roce 2024 – Expedice Shaanxi 2024 za objevy v Číně
Zvláštní cena Speleofóra – ZO ČSS 6-16 Tartaros za obětavou práci spojenou s dlouhodobým organizačním zajištěním Speleofóra

Ceny účastníků Speleofóra:

Nejlepší poster – Evžen Zámek, ZO ČSS 6-15 Holštejnská za poster Jiná dimenze
Nejlepší prezentace – Michal Guba za přednášku Robot na hranické propasti 2022
Nejlepší mapa – František Kuda za mapu Hranické propasti
Nejvýznamnější objev členů ČSS v ČR v roce 2024 – ZO ČSS 1-02 Tetín za objev jeskyně Trinity, Český kras
Nejvýznamnější objev členů ČSS v zahraničí v roce 2024 – Expedice Atmos-Neuron 2024 za objevy v jeskyni Kobyla, Albánie

Mnozí z vás si stále kladou otázku, zda se elektronická verze časopisu Speleo uchytí. Já sám jsem byl mnohokrát na pochybách, když některá z prvních čísel byla vyplněna články jen několika autorů. Ale v tomto roce nastala změna. Počet autorů se zvyšuje a s ním i pestrost publikovaných témat.

V aktuálním čísle se tak dočtete nejen o proběhlých akcích, ale také o nenápadných a o to zajímavějších aktivitách našich členů. Napsat článek do e-Spelea je totiž velmi jednoduché. Stačí jen sebrat odvahu a jít do toho. Jakmile váš článek vyjde, bude pak dohledatelný přes běžné internetové vyhledávače. To je největší výhodou aktuální verze časopisu. Přeji vám tedy příjemné čtení.

Do Valencie přilétáme v noci a po vyzvednutí dvou automobilů z autopůjčovny přejíždíme do městečka Buñol, kde máme objednáno ubytování, které zadáváme do autonavigace. A hned se přesvědčujeme, že navigaci nelze slepě důvěřovat. Zavádí nás do takových uliček, slepě končících, kde jsme nemohli otevřít ani dveře aut. Je skoro půlnoc a místní vycházejí z domů a ťukají si na čelo, kam jsme to zajeli. A podle navigace měli být uličky lehce autem průjezdné. Jen díky mistrovství našich řidičů se po půlhodině manévrování a couvání dostáváme z pasti.

Příští den se probouzíme v penzionu, který jak zjišťujeme je nalepený na stěnách staré jeskyně a některé ze stěn pokojů jsou prostě jeskynní prostory. Opravdu zajímavé řešení a pohled z balkonu na město Buñol, vynahrazuje noční trable. Malebné historické městečko s hradem, který se tyčí nad námi. My se ale balíme a jedeme na sever, směr Albaraccín.

Cestou máme ale v plánu navštívit několik zajímavých krasových oblastí a jeskyní. Cestování autem po Španělsku je velmi příjemné. Cesty mají opravdu skvělé. Často paralelně vedle sebe vedou dálnice Autopista i Autovia a ještě i „okresní silnice“, která je na úrovni naší D1. A to hlavní, nejsou placené.  Většina měst má obchvat. U města Cuenca se rozhodujeme opustit dálnice a pokračovat po silnicích, které v mapách vlastně  nemají žádnou barvu, tedy u nás nějaké terénní cesty. Tyto silnice vedou přes rozsáhlou krasovou náhorní planinu, kde víme o existenci řady zajímavých jeskyní. Vyrážíme tedy s obavami na „terénní“ silnice. Ale brzy jsme vyvedeni s omylu. Silnice je v perfektním stavu, desítky kilometrů vede úplně rovně krásnými lesy borovic pinie (typické pro Španělsko). A jediná zastávka byla, když nám cestu zkřížilo tisícikusové stádo ovci.

První cíl je otevřená propast Torka Rubia. Zajímavé turistické místo. Otevřená vertikála, hluboká okolo 80 metrů není ničím ohraničena, ale sestoupit na dno bez lana není možné. A na to nemáme čas. Je to jedna z mnohých propastí tady v okolí. Náš cíl je pár desítek kilometrů dál, jeskynní systém Cueva del Boquerón, Jedna to z nejkrásnějších jeskyní v pohoří Serranía de Cuenca. Jedná se o vodní jeskyni, kterou lze normálně překonat pouze v čase delšího sucha. Jindy je velmi rychle zaplavována vodou, která vytváří v jeskyni několik sifonů, které lze překonat pouze s potápěčskou výstrojí. My ale přijíždíme na konci období sucha, tak že jeskyně je přístupná.

Už příchod ke vstupu do jeskyně je pohádkový, Stezka nejdříve vede mezi pasoucími se krávami, aby pak prudce klesala pod sérii skoro 100 metrů vysokých skalních stěna a věží, tvořených „bochníkovými“ vápencovými lavicemi. Vstup do jeskyně je velmi prostorný, nijak nechráněný a tak vstupní části jeskyně třeba jen s baterkou může navštívit každý turista. A to na Španělsku skvělé. Spousta krásných míst v přírodě, nejen jeskyní, můžete kdykoliv volně navštívit. A nejsou zničené, stejně jako krápníková výzdoba v jeskyni Cueva del Boquerón.

Vstup do jeskyně Cueva del Boquerón.

Cueva del Boquerón.

Vstup do jeskyně v čase dešťů

Po prohlídce suchých částí jeskyně míříme dále směr Albarracín. Cesta se vine mezi vysokými skalními stěnami, nad horskými jezery, hlubokými kaňony a náhorními plošinami. Tady na rozdíl od autostrády si člověk užije pravé Španělsko. Již navečer zastavujeme vysoko nad Albarracínem ve skalistém pohoří Pinares de Rodeno. Vysoké, bizardní i kouzelné skalní věže jsou tvořeny především pískovcem. Konkrétně jde o červený pískovec (španělsky rodeno), který pochází z období triasu. Tento pískovec má charakteristickou červenohnědou barvu díky obsahu železitých oxidů (hematit), které zbarvují horninu. Nejvyšší vrchol Cruz de Montoyo dosahuje výšky 1602 m n. m. Erozí na skalních stěnách vznikly nejrůznější  skalní tvary jako tafoni (různé žlábkové, jamkové dutiny ve skalních stěnách), voštiny,  Liesegangovy obrazce. Jsou to barevné kruhové obrazce vznikající na povrchu skal zřejmě reakcemi při zvětrávání oxidů železa. A ty nás zajímají především. Už proto, že v našich beskydských skalních formacích tyto obrazce nemáme. Snad proto, že neobsahují tak velké množství oxidu železa. Proto mají spíše šedé zbarvení. Stáří skal Pinares de Rodeno je přibližně 250 miliónů let. Skály nejsou pouze geologickým fenoménem ale převisy a skalní abri jsou zde plné skalních maleb neolitických lovců a malby jsou volné a nezabezpečené k prohlídce.

Pinares de Rodeno.

Liesegangovy obrazce

Večer nelze strávit jinak, než prohlídkou Albarracínu, prý nejkrásnějšího města Španělska. Úzké středověké uličky mezi vysokými kamennými domy jsou jen spoře osvětleny a působí místy pohádkovým, místy hororovým dojmem. Nad městem se do výše tyčí hradby a věže Maurského hradu a pevnosti. Název Albarracín pochází od berberské dynastie Banu Razin, které město sloužilo jako hlavní město mezi lety 1104 až 1110. Než jej v roce 1167 získali křesťané. Středověký nádech si ulice zachovaly dodnes a procházet se jimi je úžasný  zážitek. Jen nedoporučujme návštěvu v úterý, to je zde zavírací den a marně hledáte otevřenou kavárničku.

Je středa ráno loučíme se s Albarracínem a míříme zpět na jih. Cestou ale nemůžeme vynechat ještě jednu turistickou a historickou zajímavost. Starořímský akvadukt. V roce 133 př. n. l. zde Římané založili několik vesnic. Pro zakládaná města však potřebovali i vodu a proto začali budovat akvadukt, přivádějící vodu s řeky  Gualalaviar do vznikajících měst.  Pro některé části akvaduktu museli vyrubat dlouhé tunely ve skalním masívu a ty byly také naším cílem. Celá stavba římského akvaduktu a má přibližnou délku 25 kilometrů. Začíná v Albarracínu a končí v městečku Sella. Stavba je považována, za jednu z nejsložitějších staveb sloužící veřejnosti, kterou Římané ve Španělsku postavili. Trasa akvaduktu, je velmi složitá a členitá s četnými roklemi, skalními terasami. K tomu bylo nutné postavit četné oblouky, využít terénní vrstevnice a vyrazit tunely ve skalách. Procházíme podzemím a přemýšlíme, jak staří Římané dokázali na tak velikou vzdálenost dodržet spád kanálů, aby voda stékala až do jejich populačních center.

Římský akvadukt

Exkurze skalní město Cova de les Finestres  

Z Albarracinu do místa další akce v jeskyni je vzdálenost asi 300 km. Původně to vypadalo na dlouhý, ale jednoduchý přejezd někde do míst, odkud pak bude nedaleký přístup ke skalním obydlím. Opět se prokázalo, že nelze zcela důvěřovat navigaci na Mapy.cz ani Mapy Google, neboť často nemají zanesen stávající stav silnic (spíše horských cest). A někdy cesty podle navigace sjízdné autem, nemusí být autem sjízdné. Původně jsme se vydali do města Ontynient a z něj dále po trase Camino del Alba (horská cesta byla slušně průjezdná). Jako průjezdné autem byly značeny i cesty směřující do údolí Barranco de Cova de Los Finestres (v údolích je značena i železniční trať, která již dnes neexistuje. Je tam pouze násyp. Možná jako budoucí silnice nebo opět trať).

Začali jsme sjíždět do údolí a asi v polovině jsme zůstali stát. Dolů se vydali na průzkum Honza a Laďá. Bohužel nesestoupili až na dno údolí a jedno auto (VW T Rock) začalo sjíždět dolů. Do údolí naštěstí seběhnul Pepa a zjistil, že poslední úsek asi 50 m tvoří hluboký rigol nesjízdný ani tankem. Začalo couvání  prudkým kamenitým svahem a naštěstí se asi po 200 m podali auto otočit. Pak to již skvělý Kuba vyjel zpět na hřeben.

Červeně “šílená ” cesta do údolí

Hledali jsme v mapách další možnosti jak se k Cova de les Finestra přiblížit. Sjeli jsme zpět do města  Ontynient a našli další trasu, tentokráte jižně od cíle směr město Alfafara. A tato trasa již byl sjízdnější a my jsme mohli pěšky pokračovat ke skalním městům. Cova de les Finestres jsou skalní příbytky nacházející se na útesu Barranc del Pont Trencat v obci Alfafara. Otvory jeskyní vypadají jako okna ve zdi, odtud název. Byly vyhloubeny do vápence a vytvořily 12 jeskyní různých tvarů a velikostí. Všechny jeskyně se nacházejí ve stěně útesu, nejnižší 4 m nad zemí, nejvyšší 10 m.  Dřevěné schodiště umožňuje vstoupit nejnižším vchodem a navštívit některé propojené jeskyně.

V pozadí hřeben s Camino del Alba, kde jsme původně chtěli sjet do údolí

Umělé jeskyně se nacházejí kolem přírodního úkrytu, převislé skály, která obsahovala pozůstatky z doby bronzové, kolem roku 1 500 př. n. l. Jeskyně byly vyhloubeny během islámské okupace této části Španělska, s největší pravděpodobností jako sýpky, jednoduché sklady obilí a dalšího zboží. Jejich původ nebyl definitivně objasněn. Cesta zpět k zaparkovaným automobilům vedla po původně postavené trati okolo kaple Ermita de la Mare de Déu de la Llum I de Sant Anto. Scházíme zpět do údolí k zaparkovaným autům a už z dálky vidíme, že jedno z aut má dveře dokořán. Je záhadou, jak k tomu došlo, ale z auta se vůbec nic neztratilo.

Skalní stěna  Cova de les Finestra

Podzemní prostory  Cova de les Finestra

Večer se v místě noclehu setkáváme s druhou části výpravy, která přicestovala z Česka mikrobusem. A přivezli dárky pro španělské kamarády a hlavně kartony piva. A všichni jsme ubytování v penzionu El Cid Coutry Club. Je skvělý-  zvláště večeře, které tam pro nás organizuje ukrajinský personál. 

Skvělá večeře

Exkurze do jeskyně Avenc del Chasc

Příští den přijíždíme na místo srazu se speleology klubu Resaltés z Murcie. Jak jinak než v baru. Čekají nás staří známí Chosé a Vicente. Ti nás dnes povedou do jeskyní na svazích Sera de Segaria nad městem Beniarbeig. Balíme vše potřebné na propasťovitou jeskyni a za letní teploty vystupujeme prudkým svahem ke vstupu do jeskyně. Vstup tvoří asi 15 metrů hluboká propast, kterou Vicente vystrojuje lany. A jak je u Španělů, na cestě musí být hodně přepínek. Tady stačily čtyři. Sestupujeme do velkého sálu, který pokračuje dvěma směry a je přeplněný bohatými, velkými krápníkovými formami. Jednotlivá části jeskyně mají i své názvy. Galerie Madona, Lotrinský labyrint. Nás ale zaujala Velká síň excentrů. Se stropu visí velké sintrové záclony dlouhé až 5 metrů a mezi krasové procesy vytvořily tisíce excentrů (formy rostoucí horizontálně) a za ní Síň vlajek, což jsou 5 metrů vysoké a téměř 2 metry široké sintrové „vlajky“. Dno jeskyně je pokryto guánem, neboť jeskyně slouží jako úkryt stovek netopýrů, kteří při naší návštěvě kroužili nad námi. Využívají ale hlavně mnohem výše položených stropů jeskyně.

Do jeskyně sestoupili: Pepa, Kuba, Luděk, Láďa a Honza a Honza. V jeskyni nás doprovázeli, na povrchu Jose Pere Cuevas a v podzemí Vicente Marhuenda, který také provedl návěsku lan na 4 přepínkách, velmi jednoduchých. A přesto se někteří, ti méně zkušení značně zapotili při sestupu i výstupu. A Luděk si v jeskyni lehce poranil kotník, což ho pak hodně omezovalo v dalších aktivitách.

K sestupu vstupní vertikálou (hl. asi 15m)  stačí lano 30 m, dále již není lano zapotřebí. Je možno vystoupit po krápníkové výzdobě i výše, ale nechtěli jsme špinit sekundární formy v jeskyni. Excentrické formy jsou opravdu bohaté a bohatá je i krápníková výzdoba zvláště mnohametrové záclony.

Síň vlajek

Velká síň excentrů

Kromě této jeskyně nás Chosé a Vicente vedou ještě do dvou jeskyní. Ty však již nemají tak bohatou výzdobu.  

Poslední jeskyně  Cova del Taberner

Leží až dole pod hřebenem asi 40 m nad starým vodním přivaděčem.  Účast Pepa, Kuba, Honza, Láďa. Je zapotřebí asi 10 m lana, ale k výstupu na šikmé stěně postačí ruční blokant. V jeskyni vysoká teplota a nízký obsah O₂ , všem se hůř dýchalo, akce byla dříve  ukončena. V jeskyni hlavně stěny a krápníkové ploutve pokryty drobnými kalcitovými krystaly.

Cova del Taberner

Večer opět v baru se loučíme s Chosé a Vicentem, předáváme jim expediční trička a hlavně česká piva, která ve velkém počtu přivezl Luděk ve svém mikrobusu. Příští den vstáváme brzy a jedeme do Murcie, kde nás očekává velký kamarád Alberto. Na výpravách v této části světa jsme s ním již po páté. Jenže tentokráte nás Alberto nebude doprovázet. Vítá nás, opírajíce se o berle. Má nějaký velký problém s hybností nohou. . Přesto nám vše zařídil, včetně průvodců

Exkurze do bezejmenného dolu nad městem La Unión

Geologické naleziště La Unión se nachází v pohoří, které se táhne 26 kilometrů od města Cartagena. Nerostné zdroje hory byly důvodem, proč se Kartaginci v této oblasti usadili ve 3. století př. n. l. a proč ji později obsadili Římané. Těžba pokračovala až do 1. století n. l., kdy ji Římané opustili kvůli své technologické neschopnosti dále využívat tyto nerostné zdroje. S výjimkou okrajové činnosti pro místní obyvatele se doly znovu otevřely až v 19. století. V oblasti La Unión se těžilo olovo, stříbro, železo, mangan, zinek, síra, měď. Mezi lety 1860 a 1900 doly v oblasti produkovaly 24 % španělského olova, což La Unión řadilo mezi přední světové producenty.

Pohled na doly nad městem La Unión

Vstup do dolu “Mina I”

Jene těžba a zpracování kovů byly nejen příjmem bohatství pro města, ale také byly příčinou jedné z největších mořských katastrof. V polovině dvacátého století však zde došlo k ekologické katastrofě, která je označována jako největší ve  Středomoří. Došlo ke zničení celého zálivu a přístavu Portmán. Při těžbě pyritu bylo produkováno  obrovské množství kontaminované minerální drti a prachu. A ty byly splavovány přímo do moře. Jen mezi lety 1957-1987 bylo vyprodukováno více jak 300 miliónů tun toxického odpadu, který byl splavován do zátoky. Brzy byly zaneseny všechny pobřežní prostory a pláže a odpadní materiál vyplňoval mořskou zátoku i dno. Až v roce 1988 po  protestech obyvatel, a asociace Greenpeace a dalších organizací byla těžba zastavena. V současné době probíhá regenerace celého zálivu, jeho obnova a celkové čistění pobřeží.

Záliv Portmán prochází regenerací

Přejíždíme do města La Unión, kde v baru máme sraz s našimi novými průvodci Juan Mariano a Antoniem, které jsme hned přejmenovali na Jendu a Tondu. S nimi se jdeme podívat do starých důlních děl nad městem. Dnešní prý nemá pojmenování, tak ji říkáme Mina I. Vstup leží asi 100 od místa, kde parkujeme, hned nad hlavní silnicí a má rozměry asi 80×70 cm a je maskovaný kameny. Odklízíme kameny a první jde Kuba s Honzou, sebou asi 20 metrů lana. Chodba o profilu asi 100 x 60 cm prudce klesá a asi po 50 metrech je nutno instalovat lano (na staré ocelové potrubí) neboť chodba dále stupňovitě klesá asi pod úhlem 80⁰. Dno je vyplněno drobným prachem. Na dně se začíná důl dělit na několik větví a vede nás Jenda, ale není si moc jistý v labyrintu chodeb a komor. Důl je velmi rozsáhlý. Procházíme stovky metrů chodeb a mnoho obrovských komor s několika východy, snažíme se neztratit navzájem. Hledáme tu komoru, kvůli které jsme zde. Podle fotky má být plná nejrůznějších „krápníků“ všech barev. Občas sedíme na nějakém kříži a Jenda s Tondou běhají po okolí. Ale tu komoru vlastně našel Honza, když mu to nedalo a v jedné komoře se vyšplhal po haldě kamení a uviděl náš cíl.

               Opravdu vytěžená komora plná „krápníků“ různých forem, velikostí i barev. Kromě focení bereme i ulomený vzorek k případné analýze. „Krápníky“ jsou opravdu pevné, stalaktity duté, některé stalagmity  podléhají druhotné korozi. Bylo by zajímavé zjistit jejich stáří. Juan říká, že pozoroval, jak jeden krápník za 3 roky vyrostl o 40 cm.

„Krápníky“ v komoře jsou vytvořeny melanteritem, což je minerál – hydratovaný síran železnatý (zelená skalice). V přírodní formě má  světlezelenou barvu nebo je bezbarvý, vzniká v prostředí bohatým na síru např. zvětráváním pyritu, kterého v tomto dole bohatě. Na vzduchu nestálý – rozpadá se (což se přesvědčujeme u vzorků, které jsme odebrali). Je vodorozpustný a v přírodě se vykytuje hlavně jako povlaky či malé krystalky. O jeho vodorozpustnosti jsme se přesvědčili, když jsme jeden ze vzorů z poloviny ponořili do vody a ten to se během 24 hodin celý  rozpustil.

“Krápníky” zde mají “sklovitou formu”  a k jejich genezi přispívá prosakující voda vrstvami rud bohatými na síru a zvláště na pyrit. Dochází k oxidaci síry a pak následně  reakcí s vodou, vzniklá slabá kyselina sírová (nazývaná také vitriol). Ta pak může prosakovat vrstvami rud bohatými na kovy a v reakci s nimi vznikají sírany kovů síran měďnatý (skalice modrá), síran železnatý (skalice zelená) a síran zinečnatý (skalice bílá).  Jednou s forem, která vzniká při následné  reakci “vitriolu” s kovy nebo oxidy kovů , zvláště železa je melanterit. A právě v komoře dolu, který jsme navštívili se hlavně krystalizací vytváří neuvěřitelně pestré typy “krápníkových” forem. 

Kyselina sírová: Původní a nejběžnější význam slova vitriol. Vitrioly (skalice): Různé hydratované sírany dvojmocných kovů, které se dříve označovaly podle barvy: Zelená skalice: Síran železnatý (FeSO₄.7H₂O), Modrá skalice: Síran měďnatý  (CuSO₄ . 5H₂O),

Z podzemí vystupujeme pozdě v noci, malý otvor vedoucí do nitra hory opět pečlivě maskujeme.

“Krápníky” tvoří převážně Melanterit- což je minerál – hydratovaný síran železnatý (zelená skalice). V přírodní formě má  světlezelenou barvu nebo je bezbarvý, vzniká v prostředí bohatým na síru např. zvětráváním pyritu, kterého v tomto dole bohatě. Na vzduchu nestálý – rozpadá se (což se přesvědčujeme u vzorků, které jsme odebrali). Je vodorozpustný a v přírodě se vykytuje hlavně jako povlaky či malé krystalky.

“Krápníky” zde mají “sklovitou formu”  a k jejich genezi přispívá prosakující voda vrstvami rud bohatými na síru a zvláště na pyrit. Dochází k oxidací síry a pak následně  reakcí s vodou, vzniklá slabá kyselina sírová (nazývaná také vitriol ). Ta pak může prosakovat vrstvami rud bohatými na kovy a v reakci s nimi vznikají sírany kovů síran měďnatý (skalice modrá), síran železnatý (skalice zelená) a síran zinečnatý (skalice bílá).  Jednou s forem, která vzniká při následné  reakci “vitriolu” s kovy nebo oxidy kovů , zvláště železa je melanterit. A právě v komoře dolu, který jsme navštívili hlavně krystalizací vytváří neuvěřitelně pestré typy “krápníkových” forem.  

Sestupová šachta a komora pod ní.

Komory, kterými procházíme

Konečně u cíle

Jedna z mnohých šachtic vedoucích na povrch

Exkurze do starého důlního díla zv. Cruz Chiquita

               Příští ráno jsou našimi průvodci opět Jenda a Tonda a sraz jako vždy v baru v La Unión. Pak přejíždíme na parking u vlakového nádraží v La Unión. Nad parkovištěm je vidět obří haldu a stěny lomu, ve kterých je množství uzavřených vstupů do štol. Vystupujeme hodně vysoko (ale jinak okolo nás se zde prochází množství turistů, neboť na různých úrovních jsou zde exponáty dokladující způsob těžby, je to vlastně skanzen včetně exkurze do podzemí) a  zastavujeme se nad jedním z uzavřených vstupů do štoly a nad ním nám Jenda ukazuje otevřený, nevelký vlez do podzemí. Zřejmě takových je zde mnoho.

Tady prý se separovalo olovo

               Nízkou štolou opět pronikáme do systému obřích štol a odtěžených komor, nazývaný Cruz Chiquita. Na stěnách komor se třpytí plochy plné krystalků pyritu, modré, červené úseky chodeb a na stěnách všude přítomné vlasové formy epsonitu, nazývané také „jeskynní vata“. Je znám také jako epsomská sůl nebo heptahydrát síranu hořečnatého. Epsomská sůl se běžně prodává jako hlavní složka koupelové soli s přísadami a zpříjemňuje koupel. V chodbách a komorách tohoto dolu dlouhé, třpytivé a jemné vlasovité formace pokrývají opravdu veliké plochy a jejich délka často přesahuje i 15 cm. Jenda aby nám ukázal, že epsonit je zcela zdraví nezávadný, klidně si na něm pochutnává.

Stěny plné pyritu

Pozůstatky po těžbě

Epsonit na stěnách štol

Epsonit

Opět procházíme obrovské komory a chodby jako pozůstatky po těžbě nerostů. Když se našim průvodcům už zdá, že jsme toho viděli dosti, vracíme se na povrch. Prý jsme prošli jen malé procento z celého dolu.

               Ještě včera večer se podařilo Honzovi  trochu promáčknout přední blatník na jeho zapůjčeném autě a jsme z toho trochu nešťastní, neboť auta nemáme pojištěná. Když se u aut převlékáme, Jenda se to dívá a praví to opravíme. A hned se vrhá pod auto  a nějakým zázrakem se mu daří promáčknuté místo vytlačit zpět. Zkušené oko to sice pozná, ale třeba to auto bude přebírat méně zkušené oko.

               V baru kde jsme měli sraz s našimi průvodci, jdeme i na pozdní oběd. Říkáme si, jaké asi menu v baru mohou mít. Ale když jsme uviděli nabídku, byli jsme více jak překvapeni. Od skvělých rybích polévek, mořské plody a masa na mnoho způsobů. Vše velmi chutné. A levné.

V jeskyni Sorbas

Závěrečný den v podzemí. Na dnešek nám Alberto, který je stále nemohoucí, domluvil exkurzi do jeskyní s unikátními krápníkovými formami, jaké se nenacházejí v žádné jeskyni na světě.  Jeskyně leží u města Sorbas v Almerii, asi 200 km od Murcie. Sraz s naším průvodce, jak by také jinak, máme v baru s příznačným jménem „La Bomba“. Tam nás také Pedro očekával. Jako vždy ranní kafe a jedeme do terénu.

Příjezdová cesta k jeskyni Sorbas

               Jeskyně Sorbas je rozsáhlý systém chodeb, menších vertikál a domů vytvořený v sádrovci. V oblasti je celá řada jeskyní, a my jsme měli možnost navštívit pouze jednu z nich, patřící mezi ty nejzajímavější. Není běžné, aby v sádrovcových jeskyních vznikaly krápníky všech forem- stalaktity i stalagmity. V jeskyních Sorbas je všech krápníkových forem bohatě, včetně krystalových forem, které jsou pro kras v sádrovcích  běžné.

Náš průvodce Pedro

Krápníkové formy v koncovém domu jeskyně Sorbas

               Naštěstí terénní cesty tentokráte odpovídají kvalitě našich aut. Jeskyně, která se také jmenuje Sorbas, má řadu vstupů, převážně vertikálních a tak zase budeme potřebovat speleoalpinistickou techniku. Pedro instaluje lana v propastech, které nejsou příliš hluboké a jako vstup vybírá otvor pod rozeklaným fíkovníkem. Fíkovníky tady v kraji sucha rostou často nad vstupy do jeskyní, neboť zde je pro ně potřebná vlhkost. A vlastně tady nepotřebujeme ve vertikálním vstupu ani lano. Stačí se držet kořenů fíkovníku, které vedou až do jeskyně. Pokračujeme systémem chodeb a plazivek a stále musíme dávat pozor, abychom nepoškodili hustou a křehkou výzdobu všech forem. Místy jsou v jeskyni nehluboké vertikály a vše končí ve větším domu, jehož stropy a stěny  jsou zcela vyplněny kolonami bílých krápníků a krystalů. Samozřejmě sádrovcových, čemuž jsme z počátku nechtěli věřit. Opravdu bohaté speleotémy.

Trochu vše srovnáváme se sekundárními formami pověstné jeskyně Lechuguilla  Novém Mexiku nebo Kap Kutan  a Геофизическая пещера (jeskyně Geofyzická) v Turkmenistánu. . I zde jsou bohaté sádrovcové sekundární formy. Ale zcela jiné. Kap-Kutan  je  příkladem vzniku jeskyní působením  roztoků kyseliny sírové. Geologie jeskynního systému je poměrně složitá. Silné vrstvy vápencové sukcese ze svrchní jury  jsou v pozdějších dobách narušovány a  pronikají jimi   vulkanické horniny. Tyto intruze s sebou přinesly horké sirné roztoky, které vytvářely jeskyně a nádherné speleotémy. Vznikají pak sekundární formy  z různých minerálů, jako je aragonit, kalcit, hydromagnezit a sádrovec.  Sádrovec, chemický vzorec CaSO4·2H2O (hydratovaný síran vápenatý).

Výstup z jeskyně je asi 5 metrů vysoká propástka. V podstatě brnkačka na laně, jen Libor si musel sáhnout na dno sil, když na povrch musel vytáhnout hodně nad 100 kg.

Vertikální úseky v jeskyni

Chodby a krystaly sádrovce v jeskyni Sorbas

Výstup z jeskyně Sorbas

               Závěr a loučení s Pedrem opět u jídla v baru. A opět neskutečně skvělé a levné. Kde dostanete několik chodů včetně smažených chobotniček, lososa, krevetek, piva a kávy a jiných masových specialit za pětistovku?           Do Murcie dorážíme večer a jdeme se rozloučit s Albertem. Jako vždy je loučení smutné, ale tentokráte nám i s Pedrem slíbili, že příští rok zavítají do Bohumína.

Josef Wagner 30.11.2025

The post VÝPRAVA MURCIA 2025 appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.